Něco tady nehraje. A nezdá se mi, že by to bylo jen v důsledku traumatu, jež jsme včera utrpěly při sledování divadelního představení původně zamýšleného jako relax po odpoledni stráveném se zmrzlinou na procházce (co za divné slovo se mi to po třech měsících vtírá do textu?).
Co to, že mě kolem sedmé ranní probouzí sluníčko? Kdy stihla rtuť teploměru vyskočit na dvanáct stupňů? Proč už večer při vyřizování mailů nemusím rozsvěcovat lampičku? Zaspala jsem po boršči nebo až v objetí Mého Milého?
Ale k věci další. Včera v podvečer jsme plny očekávání vyrazily s naší finskou tutorkou Hannou do místního divadla (
fota ZDE) na představení hrané ve finštině (překlad Hanny poněkud nezbytný). Mělo jít o pohádku, zvědavé jsme byly velmi. A teď vím jediné. Finskou story pro děti těm svým tedy číst nebudu!
Děj byl asi takový: Malému chlapci, který zůstal jen s babičkou, protože mu rodiče umřeli při autonehodě, tato babička v jakémsi hotelu vypráví o čarodějnicích, které chodí po světě vypadajíce jako normální ženy v kostýmcích, a které lze poznat jen podle toho, že pod rukavičkama mají dlouhé černé nehty a pod parukou holou lebku. Tyto čarodějnice dávají dětem čokoládu a po té je proměňují v myši, protože děti smrdí jako hovínka. Cílem čarodějnic je proměnit v myši všechny děti na světě. Naneštěstí čarodějnice bydlí v tomto hotelu a promění v myš i onoho chlapce a jeho kamaráda. Tito dva myší kamarádi na čarodějnice ale vyzrajou, zařídí, že jim kuchaři v kuchyni do jídla přimíchají jed a všechny čarodějnice se promění nečekaně taky v myši. Happyend je jasný. Uznejte sami. Čarodějnice jsou zničeny, nicméně chlapec už zůstane myškou navždy. A když se ptá babičky, jak dlouho tedy bude žít, když už musí žít jako myš, babička mu odpoví, že moc dlouho ne. Ale že to není důležité, hlavní je, že je na světě aspoň jeden člověk (ona), který ho má rád.
Mrkněte na nové jarní fotoalbum (
fota ZDE), myslím, že není tolik depresivní.. i když.. kdoví.. třeba už mě taky nátura finlandská nakazila..
